Historie hliníku

Přestože je to v přírodě po kyslíku a křemíku nejrozšířenější prvek, byl objeven teprve na samém počátku 19. stol.

Na jeho existenci poukázal “všeuměl” Angličan Humhry Davy, který již předtím např. pozoroval rozžhavení drátu při průchodu elektrického proudu, (čímž v podstatě poukázal na využití tohoto principu při výrobě žárovek) a později zkonstruoval bezpečnostní důlní lampu. Nový prvek aluminum. Isolovat hliník se však podařilo až dánskému chemikovi Hansu Christianovi Oerstedovi v roce 1825. Výroba hliníku však byla velmi drahá, což bránilo jeho rozšíření.

Teprve v roce 1854 francouzský chemik Henry Etiene Sainte-Claire Deville vynalezl způsob, jak průmyslovým způsobem vyrábět hliník levně. Tímto procesem cena hliníku rapidně klesla, přibližně na jednu desetinu původní ceny. Konečně se mohl hliník ve větší míře používat a využít tak jeho mnohých výhodných vlastností (nízká hmotnost, tvárnost, odolnost proti korozi, vynikající tepelná a zejména elektrická vodivost). Deville také upravil název hliníku na aluminium, který se dnes všeobecně používá (kromě USA, kde tvrdošíjně používají původní název).

Přesto se dále hledaly způsoby ještě výhodnější výroby. Podařilo se to francouzskému metalurgovi Paulu Louisu Héroultovi a nezávisle na něm Američanu Charlesu Martinovi Hallovi v roce 1886, kdy objevili způsob průmyslové výroby elektrolýzou. Tento způsob je základem dnešní výroby.